Únor 2010

Novinková

26. února 2010 v 20:05 | Storyteller |  Užití myslidel
Dnes mě zaujal titulek na novinky.cz, hlásající: "Léčit za každou cenu nevyléčitelně nemocné není vždy to nejlepší, uvedl Šnajdr". Pokusím se to nějak nestranně (záměrně píšu nestranně - nikoli apoliticky, - aby zase nevznikaly problémy, narážející na moji neexistující politickou orientaci, o které se v článku ještě zmíním) pořešit. Radši jsem si článek přečetl, abych se nedopracoval k nějakým ukvapeným závěrům, ale stejně mě to pobavilo (černě).

Svítí, svítí slunce nad hlavou

22. února 2010 v 20:32 | Storyteller |  Ze života (mého)
V sobotu u nás proběhl motobál s dámským striptýzem, kterého jsem se sice nezúčastnil, ale když jsem šel další den po ulici, spatřil jsem (kromě dvousetmetrové lajny zaschlé krve) nazelenalý papírek. Tak jsem jej nadzvedl a hle (ne, LSD teď opravdu nemám na mysli) - ona to byla ve stkutečnosti stokoruna! Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nevidí, dal si ji do kapsy a použil na dobré účely.

Ta gymnastika!

17. února 2010 v 20:39 | Storyteller |  Ze života (mého)
Co se týče koncertu Heleny Vondráčkové, má už dárkyně vajíčka s kým jít: teta Irena totiž půjde dobrovolně, takže se to obešlo bez nějakého udolávání nebo přemlouvání. Uf. Další zajímavá událost - když jsem bendil komentářema v minulým článku a snažil se jim nějak vrátit přízeň jejich autorům v podobě komentáře na jejich blog (jednou za čas se mi to povede, věřte), narazil jsem na podezřelý blog s podezřelým nadpisem u článku, hlásajícím: "Udělá pro vás vaše matikářka tohle, nebo jenom já jsem takovej magor?". A to mi nedalo, a proto jsem se autorky zeptal, jestli je skutečně matikářka, jestli jí mám tykat nebo vykat a jak by vypočítala jeden příklad. A ne, že by napsala, že ví, jak by příklad vypočítala; ona ten příklad skutečně vypočítala!!! Obdivuhodné. Navíc to popsala takovým způsobem, že by se na to mnohý matikář díval s údivem jako tele na nový vrata.

Kdopak by se Balroga bál?

11. února 2010 v 22:25 | Storyteller |  Ze života (mého)
Před malou chvílí jsem zjistil, že jsem ve stavu velkého nebezpečenství (vydáš se cestou většího nebezpečenství, Gandalfe); a sice situace je taková: Máma chce jít na koncert Heleny Vondráčkové, leč (chvilka napětí) nemá s kým. Její manžel (můj otec, vole) je despotický manžel a má vysezený důlek v křesle u televize, takže pravděpodobnost, že s mamkou pojede je, asi jako kdyby se anarchista zúčastnil průvodu dělnické strany. Já jsem samozřejmě odmítl, ale jelikož jsem na nejnižším místě v rodinném žebříčku hierarchií, můj osud je téměř zpečetěn. Jediná šance, jediný malý plamínek, je teta Irena. Ale jelikož je teta Irena těžce pracující / vydělávající člověk, je velká pravděpodobnost, že v termínu koncertu se bude někde lopotit. Situace je o to horší, že máti je Helenina skalní fanynka. A nemá žádné kamarádky (mně známé). Ani babička, která hlásá, že si matka koncert nemůže dovolit, protože smrdíme korunou, toho taky moc nevyřeší. Jenže když se (už mi docházejí výrazy pro dárkyni vajíčka, ze kterého jsem vzešel) moje dárkyně vajíčka koncertu nezúčastní, je nad slunce jasný její pozdější zarmoucení se (a nenávistné pohledy, znáte to...). Sakra, co mám dělat?

Třikrát hurá!

9. února 2010 v 15:32 | Storyteller |  Ze života (mého)
Od včerejšího večera už mám počítač spravený a doma - třikrát hurá! Měl jsem volat v šest večer - a to se musím smát sám sobě - do šesti jsem se učil (zeměpis, němčinu, ekonomiku a zboží). V šest hodin jsem podle domluvy zavolal a pro počítač si přijel. Když jsem jej zapojil a zapnul, začal se ve mně vzpínat pocit, že v oněch předmětech to přece jenom zas tak nehoří nebo když bude potřeba, podívám se na to až ve škole. No prostě už jsem o učení ani okem nezavadil. Ale stejně jsme dnes nic nepsali.

Hlášení

5. února 2010 v 9:57 | ¨Storyteller |  Ze života (mého)
Můj počítačový absťák začíná nabývat do obrovských rozměrů: šilhám, slintám, kulhám, v rukou a očích mi nebezpečně tiká a ztrácím schopnost artikulace. Při chůzi zakopávám, jsem nepříjemný, nevrlý a chřadnu. Za chvilku to se mnou sekne.