Leden 2010

Supertaška

30. ledna 2010 v 14:57 | Storyteller |  Ze života (mého)
Když jsem v neděli zapínal počítač, obrazovka, místo aby mě uctivě přivítala, se vypla a rozmilý počítač začal houkat. Takže jsem ho přivezl opravářovi a od té doby čekám jako na smilování, až mi zavolá, že je počítač opravený. Naši se mi vysmívají, protože jsem začal číst (Svět podle Garpa), jsem nervózní a šilhám. Teď jsem u kamaráda, ke kterému jsem se nepokrytě pozval a informuju vás, že jsem živ a zdráv. Asi jste nesmírně rádi, že?

Filmový kritik usnul v kině (ale přesto píše recenze)

22. ledna 2010 v 15:16 | Storyteller |  Ze života (mého)
Jsem rád, že vás zaujaly moje fotky v předchozím článku. Je opravdu příjemné slyšet chválu jak od pozorovatelů, tak od těch profesionálnějších vyblejskistů. Ale článek byl spíše taková výplň těch prázdných dnů bez blogové aktivity. Teď toho bylo ve škole (chtě nechtě) hodně a učení - učení, to v mém případě odhání dobré můzy. Stálo to však za to. Je to trapný, je to fádní, ale já budu mít zase samý jedničky :-)

Dobro a zlo

17. ledna 2010 v 12:22 | Storyteller |  Fotím
Rampouchy v našem zkrachovalém zahradnictví.

Sněhový útok

8. ledna 2010 v 21:14 | Storyteller |  Ze života (mého)
Kdybych byl klidnej a vyrovnanej člověk, řekl bych něco takového:
"Ejhle, to dnes napadlo sněhu. Krajina je krásně bílá, ale sněhu je tolik, že vlaky mají desetiminutová zpoždění a my musíme odhrnovat. Pak jsme z toho příjemně unavení. …"
Jenomže já jsem tak trochu cholerik, a proto tvrdím (babi, tohle nečti):
"Doprdele, už zas padá z nebe ta bílá kurva. Všude je nasraný to bílý svinstvo, debilní vlak má půl hodiny sekeru, záda mě bolí jako svině z odhrnování, je zima, až to práská dveřma, pořád sere, všude sou rampouchy a už mě z toho pěkně pojebkává. …" S prominutím.

Avatar

3. ledna 2010 v 10:36 | Storyteller |  Elfí války
Už dlouho (naposled o prázdninách) jsme s F. a s M. nebyli v kině, a proto jsme si to chtěli něčím vynahradit. Ty dva napadlo, že bychom mohli zajít na Avatara. Našel jsem si film na ČSFD, a překvapilo mě, že je 11. nejlépe hodnocený. Tak jsem si pustil trailer, přečetl obsah, pár recenzí a názorů a můžu vám říct, že jsem pak byl značně skeptický a film jsem dost podcenil.

Děj je sice poněkud prostý - příběh vypráví o druhé šanci mariňáka Jaka Sullyho, který je na vozíčku. Zaměstná ho podnikatel, který chce z planety Pandora vytěžit velmi ceněnou surovinu. Její hlavní ložisko se však nachází pod vesnicí domorodců, které (jak říká hlavní záporák) "jde hodně těžko zabít". Proto je za pomoci DNA Jaka a domorodců vytvořen jakýsi avatar. Větší, lepší, obratnější, s modrou kůží a sexy copem, kterým se navíc může napojit na koně, stromy, hezkou domorodou princeznu a taky drsný létající plazy. Jakův avatar má pak do tří měsíců diplomaticky vyjednat odsun domorodců z jejich pralesní vesnice (mimochodem uprostřed vesnice je drsnej strom, kterej mi nebezpečně připomíná elfí město z Heroes; ale to je dobře 8).

Jenomže koncem svého tříměsíčního limitu Jake věci tak trochu přehodnotí - snaží se přesvědčit lidi, aby ztama vyfičeli pěkně zpátky na Zemi a sbalili si svoje fidlátka. Hádejte, jak to bude dál?

Více najdete tady, ony recenze a názory hrklých filmových kritiků tady, ale nejlépe uděláte, když se na to vypravíte do kina - a můžu vám říct, že nezaváháte. No.

Death metal is not dead

1. ledna 2010 v 12:58 | Storyteller |  Ze života (mého)
Na Štědrý den po obědě klepne toho rybího mrzáka a mně se zeptá, jestli bych prej ty větve nestrčil do nějaký vázy a trochu je nevozdobil?
"Ale herdek k čemu?" vybuchnu. "Snad jsme si něco slibovali, ne?"
Fotřík stojí u dřezu a mlčky pozoruje toho mrtvýho kapra. Potom se na mě podívá a v očích mu, aby se tak řeklo, přeskočí veselá jiskérka.
"Naser na ně trochu toho zlatýho a je to," řekne a začervená se. "Já zatím voškrábu a vobalím tohodle leklýho hajzla."
"To by to kurva muselo mít ňáký jehličí!" povídám naoko naštvaně.
"Na jehličí se vyser," povídá fotřík. "Koho zajímá nějaký zasraný jehličí?"
Naše Vánoce právě začaly.
Spokojeně se na něho zašklebím. Zčervená ještě víc.
Otočí se k dřezu a začne škrábat rybu.
V protějším činžáku už rozsvěcujou první stromky.
"Půl pátý - a tma jak v prdeli," povídám, aby řeč nestála.
"Tak pusť aspoň telku," povídá fotřík. "Ať tu doprdele není takový ticho."
"Na co kurva telku? Stejně ty čuráci vysílaj jenom samý zasraný pohádky!"
Zapisovatelé otcovské lásky, Michal Viewegh